Stalo se vám někdy, že jste večer zaklonili hlavu a při pohledu na hvězdnou oblohu přemýšleli podobně? Že jste si najednou připadali tak malí? Že jste zažívali údiv, že stojíte Bohu za to, aby se vámi vůbec zaobíral? A že jeho láska k vám je tak obrovská, že za vás obětoval svého syna?
Mně se to stává. Bývá to hlavně v létě, kdy sedím na zahradě úplně sama a s hlavou zakloněnou pozoruju tu nádheru nade mnou. Tehdy cítím pokoru. Pokora znamená vědět, kdo jsem já a kdo je Bůh.
Pokorný člověk dokáže přiznat chybu a snaží se ji napravit.
Pokorný člověk dokáže odpouštět a má pochopení pro slabosti ostatních, protože si uvědomuje, že i on je omylný, že i on chybuje.
Pokorný člověk umí přijmout to, co se děje a snaží se s tím vyrovnat.
Pokorný člověk má odvahu postavit se proti zlu a hájit dobro dobrem.
Pokorný člověk nikdy nepohrdá ostatními, ale ani sám sebou.
Pokora nám otevírá cestu k Bohu i k lidským srdcím.
Být pokorný určitě neznamná cítit se méněcenný nebo být zakomplexovaný. Takovým určitě nebyl Ježíš Kristus a přesto byl tím nejpokornějším ze všech ".. Právě tak Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé" (Mt 20:28).
Takže až se příště zadíváme na tu krásu nad hlavou, můžeme se pokorně zeptat sami sebe: "Umíš Plejády pouty připoutat anebo povolit Orionův pás? Dáváš v jejich čas vyjít planetám, vedeš Medvědici a její mláďata? Ovládáš nebeská pravidla? Zařídíš, aby se jimi země řídila?" (Job 38:31).
Mějte se pěkně,
Pavla
2 komentáře:
Ahojky! Já to také mívám, když se dívám do hvězdného nebe...
Jana
Ahojky moc rada fotim touzim si nafotit prave to hvezdne nebe je to nadhera..
Okomentovat