Každý z nás, čas od času, prožívá trápení, starosti, problémy ... Můžeme mít strach z operace, můžeme být v cizině a mít silný stesk po domově, můžeme mít starosti v práci, s dětmi, ve vztahu, v církvi. Ale ať je naše trápení jakékoliv, vždycky je tu recept, který nám předepisuje Bůh.
V Jakubovi 5:13 čteme: "Má někdo z vás trápení? Ať se modlí. ...."
Podobně ve Filipským 4:6-7: "O nic nemějte starost, ale za všechno se modlete. O své potřeby proste s vděčností Boha a Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši".
My si často představujeme a přejeme si, aby náš život byl procházka růžovým sadem - měly by nás potkávat jen samé pěkné a příjemné věci, měli bychom se setkávat jen s milými lidmi, měly by se nám vyhýbat nemoci a starosti, prostě život by měl být jen fajn. Ale Ježíš nám takový život neslibuje. V Matoušovi 6:34 říká: "Nemějte starost o zítřek, zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení". Takže tady se dozvídáme, že nejen dnešek měl starosti, ale i zítra nás čekají.
Starosti a trápení nese každý člověk jinak a taky se s nimi jinak vypořádává a bojuje s nimi - někdo své starosti řeší sám, introvertně, ve skrytu. Jiní lidé o starostech potřebují mluvit, potřebují se někomu svěřit, s někým svoje trápení sdílet - s přítelem, s někým z rodiny, někdo hledá třeba pomoc u psychologa.
Někdy můžeme mít pocit, že už naše trápení nemůžeme unést, nebo jsou to někdy takové starosti, které nemůžeme s nikým dalším rozebírat. Ale ať jsou naše starosti nicotné nebo velmi vážné, vždycky je máme vkládat do modliteb. Bůh nám slibuje, že nás nevystaví zkouškám, které bychom nebyli schopni unést - 1.Korintským 10:13: "Jak vidíte, nezmocnilo se vás pokušení, které by pro lidi nebylo běžné. Ale Bůh je věrný! Nedovolí, abyste byli pokoušeni nad své možnosti, uprostřed zkoušky vám poskytne východisko, abyste mohli obstát".
Nedávno jsem četla článek v novinách o tom, jak ministerstvo obrany nakoupilo pro vojáky Bible se speciálním obalem, aby vydržely v extrémních podmínkách. Zajímala mě diskuze lidí a překvapil mě hned první komentář: "Myslím, že toto není nutné obhajovat. Jsem sice ateista, ale věřím, že ve složitých situacích, do jakých se vojáci dostávají, jim Bible může být velkou oporou." A ještě překvapivější bylo, že se k tomuto komentáři klonilo hodně lidí. Takže tu máme lidi, kteří nevěří v Boha, ale uznávají, že zrovna Bible může být pro člověka oporou. A co my - věřící? Je nám to taky tak jasné? Určitě hned sáhneme po Bibli a snažíme se, aby na nás působila Boží moudrost? Nebo se snažíme svoje problémy a trápení řešit sami - svým rozumem a svou moudrostí?
Kdesi na internetu jsem četla o tom, co vlastně je "utrpení". A protože se mi to moc líbilo, dovolím si text opsat:
CO JE UTRPENÍ? - Utrpení je oblast, kterou nemůžeme ovládat. Je to oblast, ve které se učíme vydat se Boží vůli. Je to výcvikové místo, kde padáme na své tváře a končíme pláčem: "Pane, nemohu to zvládnout". A On odpovídá: "Dobře, já to zařídím. Ale všechno mi odevzdej: své tělo, mysl, srdce, všechno ... a úplně mi důvěřuj".
Nevím, jestli jste prožívali někdy takové soužení, že jste si říkali, že takovou situaci už nemůžete zvládnout, že jste na dně, že už třeba nikdy nebude líp. Ale pokud se do takové situace dostanete, myslete na verš, který mně moc pomáhá. Izaiáš 41:13: "Neboť já Hospodin jsem Tvůj Bůh, který tě bere za ruku a říká: "Neměj strach, já sám ti pomáhám!".
Co mě může víc uklidnit, víc mi pomoci, než to, že mám vedle sebe někoho, komu na mně tolik záleží? Někoho, kdo naslouchá mým trápením, někoho, komu stojím za to, aby mi vždy pomáhal a ještě mě při tom držel za ruku?. Někoho, pro koho jsme tolik důležití.
neděle 16. února 2014
sobota 15. února 2014
Spolubydlící
Mám spolužačku, která sdílí - pro mně - odvážné fotky na Facebooku. Není to vyloženě nahota, spíš spodní prádlo, plavky a podobně, ale já si říkám, že něco takového bych sama neudělala. Myslím, že mé tělo by měl vidět můj manžel a ne stovka přátel, kteří jsou na můj FB účet napojeni. A tak jsem neodolala své zvědavosti a začala si s tou spolužačkou psát, protože mně zajímalo, jestli jí takové fotky doma procházejí bez problémů...
...a dostalo se mi odpovědi, že je to její věc a přítel nemá do jejích aktivit co mluvit. Může si dělat co chce a nenechá se nikým omezovat. Dále jsem se dozvěděla, že vlastně s přítelem žije jen jako spolubydlící a city jsou spíš z jeho strany než z její. Celá ta věc mi zůstala v hlavě a tak jsem o tom přemýšlela. Je opravdu hrozné zůstávat ve vztahu, kde není oboustranná láska a navíc získat dojem, že si tedy mohu dělat co se mi zlíbí a ten druhý k tomu nemá co říct. Ale jak jsem si to promýšlela z různých úhlů, došlo mi, že něco takového se děje i v jiném vztahu. V našem vztahu k Bohu. I Bůh k nám chová zamilované city. Miluje nás a to i přes naše chyby. A jak se chováme my? Vracíme mu stejně? Neubližujeme mu svým chováním, jednáním? Bereme na něj ohledy a nebo se chováme tak, jak chceme my s tím, že nám do toho nemá kdo mluvit?
A tak si říkám, jsme s Bohem jen spolubydlící? Představuji si svůj život z jiné perspektivy. Vkládám ho na Facebook a vím, že všichni moji přátelé tak mohou vidět vše, co jsem tam vložila. Vidí mé skutky, mé myšlenky, má rozhodnutí. A pokládám si otázku - mám se za něco stydět? Dělám něco špatně? Nejraději bych si odpověděla, že ne, vše je v pořádku a nikdo nemůže nic namítnout. Ale je tu Bůh a před ním prostě nemám šanci obstát. Ne, jsem člověk, který dělá chyby, který dělá špatná rozhodnutí a samozřejmě hřeší. Ale jedna věc je jiná. Nemyslím si, že Bohu do toho nic není. Že by neměl právo do toho nějak zasahovat nebo že by mi snad nemělo záležet na tom, co si o takovém počínání myslí. Neberu ho jako spolubydlícího, který se tak nějak vyskytl v mé blízkosti. Je to partner, stejně jako můj manžel. Záleží mi na tom, co vidí, když se na mně podívá. Záleží mi na tom, aby souhlasil s tím, co dělám a jak se rozhoduji. A také si k němu chodím pro radu, když si nejsem jistá.
Víte, v rozhovoru s mou spolužačkou jsem vycítila, že je smutná. Několikrát poznamenala, že je to všechno složitý, že kdyby měla vztah, kde by byl cit na obou stranách, tak by pravděpodobně něco takového nedělala a záleželo by jí na tom, co partner vidí. A tak já děkuji Bohu, že takový milující vztah mám! Ať už myslím na ten pozemský s mým manželem, tak i vztah s ním - s Bohem! A ten ... ten můžeme mít všichni, jen když Boha pozveme do svých životů. Když pochopíme a přijmeme, jak moc nás miluje!
Krásný den s Bohem...
Monika
...a dostalo se mi odpovědi, že je to její věc a přítel nemá do jejích aktivit co mluvit. Může si dělat co chce a nenechá se nikým omezovat. Dále jsem se dozvěděla, že vlastně s přítelem žije jen jako spolubydlící a city jsou spíš z jeho strany než z její. Celá ta věc mi zůstala v hlavě a tak jsem o tom přemýšlela. Je opravdu hrozné zůstávat ve vztahu, kde není oboustranná láska a navíc získat dojem, že si tedy mohu dělat co se mi zlíbí a ten druhý k tomu nemá co říct. Ale jak jsem si to promýšlela z různých úhlů, došlo mi, že něco takového se děje i v jiném vztahu. V našem vztahu k Bohu. I Bůh k nám chová zamilované city. Miluje nás a to i přes naše chyby. A jak se chováme my? Vracíme mu stejně? Neubližujeme mu svým chováním, jednáním? Bereme na něj ohledy a nebo se chováme tak, jak chceme my s tím, že nám do toho nemá kdo mluvit?
A tak si říkám, jsme s Bohem jen spolubydlící? Představuji si svůj život z jiné perspektivy. Vkládám ho na Facebook a vím, že všichni moji přátelé tak mohou vidět vše, co jsem tam vložila. Vidí mé skutky, mé myšlenky, má rozhodnutí. A pokládám si otázku - mám se za něco stydět? Dělám něco špatně? Nejraději bych si odpověděla, že ne, vše je v pořádku a nikdo nemůže nic namítnout. Ale je tu Bůh a před ním prostě nemám šanci obstát. Ne, jsem člověk, který dělá chyby, který dělá špatná rozhodnutí a samozřejmě hřeší. Ale jedna věc je jiná. Nemyslím si, že Bohu do toho nic není. Že by neměl právo do toho nějak zasahovat nebo že by mi snad nemělo záležet na tom, co si o takovém počínání myslí. Neberu ho jako spolubydlícího, který se tak nějak vyskytl v mé blízkosti. Je to partner, stejně jako můj manžel. Záleží mi na tom, co vidí, když se na mně podívá. Záleží mi na tom, aby souhlasil s tím, co dělám a jak se rozhoduji. A také si k němu chodím pro radu, když si nejsem jistá.
Víte, v rozhovoru s mou spolužačkou jsem vycítila, že je smutná. Několikrát poznamenala, že je to všechno složitý, že kdyby měla vztah, kde by byl cit na obou stranách, tak by pravděpodobně něco takového nedělala a záleželo by jí na tom, co partner vidí. A tak já děkuji Bohu, že takový milující vztah mám! Ať už myslím na ten pozemský s mým manželem, tak i vztah s ním - s Bohem! A ten ... ten můžeme mít všichni, jen když Boha pozveme do svých životů. Když pochopíme a přijmeme, jak moc nás miluje!
Krásný den s Bohem...
Monika
neděle 9. února 2014
jak si organizovat duchovní život...
Když se do rodiny narodí první dítě, má člověk pocit, že se vše nenávratně změnilo. Naše Terezka ale byla tak hodná, že zpočátku hodně spala a budila se jen na jídlo, takže se zas až tak moc nezměnilo. Postupem času, ale potřebovala více pozornosti a teď, když máme doma druhé miminko, zjišťuji, že to bude ještě jinačí, než předtím. I když je Ondra hodně po Terezce a krásně spinká, je tu stále Terezka, která tu pozornost již vyžaduje celý den. Do toho domácnost, návštěvy, pochůzky po doktorech, teď v zimním období i časté nemoci - nachlazení ... a já vidím, že jsem v takovém kolotoči, který mně donutil odsunout něco důležitého...
A tak mně nějakou dobu trápí jedna věc. Pochybuji o tom, že bych trávila čas s Bohem tak často, tak hluboce a vroucně, jak si to zaslouží.
Přemýšlím, kdy přesně bych si naplánovala svou studijní-modlitební chvilku. Brzy ráno? Když v noci kojím, jsem ráda za každou minutu spánku. Při kojení? Ondra je rychlík, takže moc času není. Večer? To už bývám unavená, abych se věnovala něčemu "serióznějšímu" .... a tak to jde stále dokola.
Dnes jsem pro nemoc nejela na bohoslužbu a protože Terezka odjela s tatínkem a Ondra hezky pochrupoval, rozhodla jsem se toho volného dopoledne využít. A bylo to skvělé. Pochopila jsem, že tento kontakt s Bohem potřebuji. Že o něj nechci přijít. A tak se zdlouhavě dostávám k jádru věci. Zasedla jsem totiž k internetu a hledala tipy a inspiraci, jak s celou situací naložit. A víte co? Odpověď jsem našla. Hlavně ve dvou článcích jedné blogerky. A tímto se s vámi podělím, co jsem se dočetla a samozřejmě tu najdete i odkazy na zmíněné články v angličtině, kdo by si je chtěl pročíst sám.
Rising Arrows - Organizing Your Spiritual Life
Rising Arrows - How to Have Your Quiet Time All Day Long
To že zasvětíme svá srdce Pánu Kristu neznamená, že musíme mít přesně naplánovanou každodenní schůzku s Kristem. Můžeme se s ním scházet celý den, v různých intervalech, při různých činnostech, kdekoliv zrovna jsme. No není to skvělé? A tady je pár tipů, jak na to:
mít Bibli nablízku ... kde nejvíce trávíte čas? Mějte poblíž svou Bibli a v každé možné chvilce v ní zalistujte a něco si přečtěte.
poslouchat křesťanskou hudbu ... jak já nemám ráda, když je doma ticho. Ještě než se nám narodily děti jsem mívala doma puštěnou televizi třeba jen kvůli zvukové kulise. Teď se učím to nedělat, aby z dětí nebyly televizní maniaci jako maminka :-D A tak je hudba dobrou alternativou, jak nemít doma ticho a přitom poslouchat něco slušného.
hledejte výchovné rady v Písmu ... určitě je to lepší než se nechat vést dnešní moderní výchovou. To je samá svoboda pro děti a pak se divíme, že z nich rostou neposlušní a nevychovaní jedinci....
ať je součástí vašeho dne společné uctívání ... třeba v době, kdy jsou všichni členové rodiny doma, před večeří či před spaním. Společné čtení v Bibli nebo modlitba dělají velké divy!
A co bychom si my ženy neměly dovolit? Cítit se provinile. Ztišení, modlitební čas nebo anglicky quiet time obvykle zahrnuje čtení Bible, meditování nad Písmem, modlitbu. Důvodem je se naučit o Pánu, hledat jeho moudrost a snaha se mu přiblížit. A tak to dělejme kdykoliv a kdekoliv zrovna jsme. Když se učíme s dětmi, máme úžasnou možnost je vést k Bohu a samy se přitom přiučit a víc poznávat Boha. Můžeme během dne poslouchat kázání, zpívat nebo požádat manžela, aby si s vámi přečetl kapitolu z Bible. A co modlitba? Modlete se při mytí nádobí, při úklidu, při vaření...meze se nekladou :-) Hlavně ale nemějme pocit, že jsme selhaly, když se nám nedaří to dělat vždy v přesně nalajnovaných intervalech, protože jak autorka v jednom ze zmíněných článků napsala:
A tak mně nějakou dobu trápí jedna věc. Pochybuji o tom, že bych trávila čas s Bohem tak často, tak hluboce a vroucně, jak si to zaslouží.
Přemýšlím, kdy přesně bych si naplánovala svou studijní-modlitební chvilku. Brzy ráno? Když v noci kojím, jsem ráda za každou minutu spánku. Při kojení? Ondra je rychlík, takže moc času není. Večer? To už bývám unavená, abych se věnovala něčemu "serióznějšímu" .... a tak to jde stále dokola.
Dnes jsem pro nemoc nejela na bohoslužbu a protože Terezka odjela s tatínkem a Ondra hezky pochrupoval, rozhodla jsem se toho volného dopoledne využít. A bylo to skvělé. Pochopila jsem, že tento kontakt s Bohem potřebuji. Že o něj nechci přijít. A tak se zdlouhavě dostávám k jádru věci. Zasedla jsem totiž k internetu a hledala tipy a inspiraci, jak s celou situací naložit. A víte co? Odpověď jsem našla. Hlavně ve dvou článcích jedné blogerky. A tímto se s vámi podělím, co jsem se dočetla a samozřejmě tu najdete i odkazy na zmíněné články v angličtině, kdo by si je chtěl pročíst sám.
Rising Arrows - Organizing Your Spiritual Life
Rising Arrows - How to Have Your Quiet Time All Day Long
Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu ... 1.Petr 3:15
To že zasvětíme svá srdce Pánu Kristu neznamená, že musíme mít přesně naplánovanou každodenní schůzku s Kristem. Můžeme se s ním scházet celý den, v různých intervalech, při různých činnostech, kdekoliv zrovna jsme. No není to skvělé? A tady je pár tipů, jak na to:
mít Bibli nablízku ... kde nejvíce trávíte čas? Mějte poblíž svou Bibli a v každé možné chvilce v ní zalistujte a něco si přečtěte.
poslouchat křesťanskou hudbu ... jak já nemám ráda, když je doma ticho. Ještě než se nám narodily děti jsem mívala doma puštěnou televizi třeba jen kvůli zvukové kulise. Teď se učím to nedělat, aby z dětí nebyly televizní maniaci jako maminka :-D A tak je hudba dobrou alternativou, jak nemít doma ticho a přitom poslouchat něco slušného.
hledejte výchovné rady v Písmu ... určitě je to lepší než se nechat vést dnešní moderní výchovou. To je samá svoboda pro děti a pak se divíme, že z nich rostou neposlušní a nevychovaní jedinci....
ať je součástí vašeho dne společné uctívání ... třeba v době, kdy jsou všichni členové rodiny doma, před večeří či před spaním. Společné čtení v Bibli nebo modlitba dělají velké divy!
A co bychom si my ženy neměly dovolit? Cítit se provinile. Ztišení, modlitební čas nebo anglicky quiet time obvykle zahrnuje čtení Bible, meditování nad Písmem, modlitbu. Důvodem je se naučit o Pánu, hledat jeho moudrost a snaha se mu přiblížit. A tak to dělejme kdykoliv a kdekoliv zrovna jsme. Když se učíme s dětmi, máme úžasnou možnost je vést k Bohu a samy se přitom přiučit a víc poznávat Boha. Můžeme během dne poslouchat kázání, zpívat nebo požádat manžela, aby si s vámi přečetl kapitolu z Bible. A co modlitba? Modlete se při mytí nádobí, při úklidu, při vaření...meze se nekladou :-) Hlavně ale nemějme pocit, že jsme selhaly, když se nám nedaří to dělat vždy v přesně nalajnovaných intervalech, protože jak autorka v jednom ze zmíněných článků napsala:
God doesn´t want your 6:30 am sacrifice. He wants your entire day!
Bůh nechce vaši oběť - vstávat v 6:30 ráno. On chce celý váš den!
Tak to mějme na mysli a ... když bude chvilka, uvařte si kávičku, najděte si klidné místečko a otevřete Bibli. No a nebo ... buďte s dětmi, starejte se o domácnost a mějte v srdci Boha! Vše se počítá :-D
Krásný večer s Bohem.
Monika
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)