Spolubydlící

Mám spolužačku, která sdílí - pro mně - odvážné fotky na Facebooku. Není to vyloženě nahota, spíš spodní prádlo, plavky a podobně, ale já si říkám, že něco takového bych sama neudělala. Myslím, že mé tělo by měl vidět můj manžel a ne stovka přátel, kteří jsou na můj FB účet napojeni. A tak jsem neodolala své zvědavosti a začala si s tou spolužačkou psát, protože mně zajímalo, jestli jí takové fotky doma procházejí bez problémů...

zdroj obrázku

...a dostalo se mi odpovědi, že je to její věc a přítel nemá do jejích aktivit co mluvit. Může si dělat co chce a nenechá se nikým omezovat. Dále jsem se dozvěděla, že vlastně s přítelem žije jen jako spolubydlící a city jsou spíš z jeho strany než z její. Celá ta věc mi zůstala v hlavě a tak jsem o tom přemýšlela. Je opravdu hrozné zůstávat ve vztahu, kde není oboustranná láska a navíc získat dojem, že si tedy mohu dělat co se mi zlíbí a ten druhý k tomu nemá co říct. Ale jak jsem si to promýšlela z různých úhlů, došlo mi, že něco takového se děje i v jiném vztahu. V našem vztahu k Bohu. I Bůh k nám chová zamilované city. Miluje nás a to i přes naše chyby. A jak se chováme my? Vracíme mu stejně? Neubližujeme mu svým chováním, jednáním? Bereme na něj ohledy a nebo se chováme tak, jak chceme my s tím, že nám do toho nemá kdo mluvit?

A tak si říkám, jsme s Bohem jen spolubydlící? Představuji si svůj život z jiné perspektivy. Vkládám ho na Facebook a vím, že všichni moji přátelé tak mohou vidět vše, co jsem tam vložila. Vidí mé skutky, mé myšlenky, má rozhodnutí. A pokládám si otázku - mám se za něco stydět? Dělám něco špatně? Nejraději bych si odpověděla, že ne, vše je v pořádku a nikdo nemůže nic namítnout. Ale je tu Bůh a před ním prostě nemám šanci obstát. Ne, jsem člověk, který dělá chyby, který dělá špatná rozhodnutí a samozřejmě hřeší. Ale jedna věc je jiná. Nemyslím si, že Bohu do toho nic není. Že by neměl právo do toho nějak zasahovat nebo že by mi snad nemělo záležet na tom, co si o takovém počínání myslí. Neberu ho jako spolubydlícího, který se tak nějak vyskytl v mé blízkosti. Je to partner, stejně jako můj manžel. Záleží mi na tom, co vidí, když se na mně podívá. Záleží mi na tom, aby souhlasil s tím, co dělám a jak se rozhoduji. A také si k němu chodím pro radu, když si nejsem jistá.

Víte, v rozhovoru s mou spolužačkou jsem vycítila, že je smutná. Několikrát poznamenala, že je to všechno složitý, že kdyby měla vztah, kde by byl cit na obou stranách, tak by pravděpodobně něco takového nedělala a záleželo by jí na tom, co partner vidí. A tak já děkuji Bohu, že takový milující vztah mám! Ať už myslím na ten pozemský s mým manželem, tak i vztah s ním - s Bohem! A ten ... ten můžeme mít všichni, jen když Boha pozveme do svých životů. Když pochopíme a přijmeme, jak moc nás miluje!

Krásný den s Bohem...
Monika