středa 31. října 2012

Jak učit děti o Bohu

Dneska bych se s vámi chtěla podělit o tipy, co dělat s dětmi, když je chceme učit o Bohu. Nejsem žádný expert a sama stále hledám novou inspiraci. Teď vám tu chci ukázat, co u nás doma funguje :-D

Knížky - Terezka je velká "čtenářka" a ve svém věku (19 měsíců) je schopná si listovat i v knížkách, které mají měkké stránky. Já sama jsem moc ráda, že se jí knížky líbí a dokáže si k nim i sama sednout a zabavit se. Snad jí to vydrží hodně dlouho...dnešní technická doba moc knížkám nefandí...


A které můžu doporučit :

 (zde se děti učí i barvy)


následující ukázka jsou knížky v angličtině a sehnala jsem je přes výborné stránky Christianbook , kde tehdy stály kolem jednoho dolaru. Knížky jsou obrázkové s minimem textu, takže je prostor pro naše vyprávění a angličtina není na škodu :-D


Další tip jsou CDčka s písničkama o Bohu. My si pořídili toto a v autě má už své stálé místo. Ale zpíváme si i doma a můžu potvrdit, že texty jsou chytlavé a rychle zapamatovatelné. A dá se k tomu dokoupit i příslušný zpěvník.


A do třetice všeho dobrého vám chci ukázat, co jsem vyrobila teprve včera, ale už se to setkalo s velkým Terezčiným ohlasem :-) Jde o kartičky, které můžete využít jako knížečku, jako skládanku a hlavně je to příležitost k vyprávění o Bohu. Já nejsem výtvarně moc zdatná, takže jsem si na internetu našla již předtištěné obrázky k miniknížečce, kterou jsem si přetvořila. 
Zde je odkaz: Danielle´s place 





 a takhle to vypadá, když už toho má Terezka dost :-D


A co funguje u vás? Těším se na vaše tipy.

Hezký den s Bohem vám přeje Monika s Terezkou.

neděle 28. října 2012

KDYŽ ZHŘEŠÍM

Dnes se znovu obrátím pro pomoc na "biblickou pohotovost".

Když zhřešíte, zavolejte si do Žalmu 51.

V tomto Žalmu je popsána Davidova lítost a prosba o odpuštění. David zhřešil. Zcizoložil a zavraždil. Když se tak na tyto dva hříchy podíváme, můžeme mít pocit, že tohle David opravdu přehnal. Tohle jsou ty "opravdové" hříchy, ty pořádné, obrovské. Svést někomu manželku, a potom ještě zosnovat jeho vraždu ...

Ale hřích je hřích. Ať lžeme, úmyslně jezdíme načerno nebo dáváme úplatek. Není rozdíl, co je to za hřích.
Každý hřích nás odděluje od Boha. A i když by se nám chtělo  pozvednout obočí , podivit se nad tím, jak se takhle mohl David zachovat, a moralizovat, nedělejme to.

Každý máme své hříchy a každý z nás by byl bez Ježíše ztracený. Nezkoumejme, jestli má náš bratr hřích větší než my. Dost často nám v oku vězí obrovský trám a my ho nevidíme nebo vidět nechceme.

Důležité je prosit Boha za odpuštění. Litovat svých hříchů a toužit po tom, aby nám Bůh odpustil.
Žalm 51 nám může ukázat, jak takové pokání vypadá.

verš 3-6: "Smiluj se nade mnou, Bože, ze své lásky, v hojném svém soucitu odstraň mé poklesky. Důkladně omyj mě od mého provinění, od mého hříchu mě očisti! Uznávám všechny své zločiny, svůj hřích mám stále na mysli. Proti tobě, tobě samému, jsem zhřešil, před tvýma očima jsem se zla dopustil! Ve svých výrocích jsi proto spravedlivý, oprávněn jsi mě odsoudit!"

verš 13: "Nevyháněj mě ze své přítomnosti, svého svatého Ducha neber mi!"

David má pocit, že si nezaslouží být v Boží přítomnosti, a myslím, že i my, když zhřešíme, bychom si měli uvědomit, že jenom díky Boží milosti nám náš hřích může být odpuštěn. Bez Jeho dobroty bychom měli smůlu. Bůh nechce naše oběti, ale chce naše litující srdce.

Připadá mi to trochu podobné jako vztah k mým dětem. Když něco provedou, netoužím po tom, aby dostaly přísný trest, ale po tom, aby toho litovaly a dokázaly se omluvit. Chci jejich kajícné srdce, stejně jako Bůh naše.

A tak pokud zhřešíte, zavolejte si do 51.Žalmu. A podle příkladu Davida proste s upřímným srdcem za odpuštění. Očistné je, že víme, že Bůh je milosrdný a neskonale laskavý. U Něj je všechno možné.

Krásný den,

Pavla

čtvrtek 11. října 2012

MONOTÓNNOST ŽIVOTA



DOVOLUJEME SI VÁS POZVAT NA KŘESŤANSKOU PŘEDNÁŠKU NA TÉMA


MONOTÓNNOST ŽIVOTA
 - A JAK Z NÍ VYSTOUPIT?

JAK POCHOPIT PRAVÝ SMYSL ŽIVOTA?             

JAK SE UBRÁNIT PRÁZDNOTĚ A MARNOSTI?

CO K TOMU ŘÍKÁ ODVĚKÁ MOUDROST UKAZUJÍCÍ K VĚČNOSTI?


DATUM:                                středa  24. 10. 2012

ČAS:                                      18.30 hod.

MÍSTO KONÁNÍ:                TYRŠŮV DŮM, ÚJEZD 40,
                                              II. VCHOD, 2. PATRO                                                                                                                                                      
                                              (vchod též z Všehrdovy ulice)
  
 PŘEDNÁŠÍ:                          Mike Morrow


PO PŘEDNÁŠCE BUDE ČÁST VĚNOVANÁ OTÁZKÁM A ODPOVĚDÍM                  
VSTUP ZDARMA                    
 PŘEDNÁŠKA TLUMOČENA DO ČEŠTINY                        
 INFORMACE, DOTAZY: 777 630 724          to-morrow@volny.cz

pondělí 1. října 2012

..... AŽ DO SMRTI

Zítra to bude dvacet let, kdy jsme si s mým mužem řekli "ano". Měli jsme sice svatbu na radnici, ne někde v kostele, ale i přesto jsme si svoje "ano" řekli před Bohem. Před Ním jsme si slíbili, že spolu budeme v dobrém i ve zlém. Zatím se nám to daří a věřím, že je to právě i díky tomu, že Bůh se "proplétá" celým naším manželstvím. Nebylo to tak ale vždycky ...

Když jsem se s Honzou v roce 1989 seznámila, hned na prvním rande si se mnou začal povídat o víře. Chtěl to udělat, protože kdysi chodil s nějakou slečnou, a když se jí zmínil o Bohu, rezolutně ho zarazila, že s tím tedy nechce mít nic společného. A tak potřeboval vědět, jak jsem na tom já ...

Já jsem nevyrostla ve věřící rodině, ale od mých deseti let, kdy mi umřel děda, kterého jsem měla moc ráda, mě začaly zajímat věci mezi nebem a zemí. Svou dětskou hlavou jsem nebyla schopna pochopit, že bych dědu už nikdy neviděla, a tak jsem si vlastně "vysnila" Boha, který mi dědu opatruje. A pak se po letech objevil Honza. V té době chodil do katolické církve a já s ním začala tedy chodit do kostela.

 To místo mě nadchlo - svým tichem, klidem a možností dokonale se soustředit na modlitbu. Potom mi postupně začaly některé věci vadit - kněží se svou nadřazenosti (vždyť všichni lidé jsou si rovni), zpovědi (vždyť jediným prostředníkem je  Ježíš), klečení a modlení se k sochám představujícím Ježíše nebo Marii, nemožnost, aby se kněží oženili (když podle Bible naopak ženatí mají být). Prostě cítila jsem, že je mi sice v kostele hezky, ale NĚCO mi tam skřípe ... A i Honza to cítil podobně ...

Potom Honza potkal člověka, který nabízel, že učí POUZE Bibli. To bylo to, co Honzu zaujalo, to slovíčko POUZE. Nic navíc, prostě jen Bibli. A tak začal studovat a po nějaké době se stal křesťanem. Já jsem se dál o víru zajímala, ale měla jsem strach, že  kdysi na začátku jsem vlastně do kostela začala chodit kvůli  Honzovi, ne kvůli sobě, tak jsem teď chtěla, aby moje rozhodnutí bylo opravdu jenom MOJE. A tak jsem vyčkávala ....

V roce 1992 byla svatba a za rok poté se nám narodila naše Kačenka. Honza chodil dál na studia Bible a na Bohoslužby a já postupně poznávala lidi, s kterými se Honza scházel. Ale pořád jsem do církve nechodila. Studovala jsem si doma. A protože jsme už měli miminko, začal Honza chodit na Bohoslužbu i s Kačenkou. A já potom na ně čekala u metra, když se vraceli v neděli z Bohoslužby domů. Honza mě do ničeho nenutil, nechával mě přemýšlet. A to mi moc pomohlo ... Už si ani přesně nepamatuji, kdy jsem poprvé přišla do církve mezi ostatní křesťany, ale za to si pamatuji, že když jsem čekala svoje druhé miminko, tak jsem se nechala pokřtít, což bylo v roce 1996. Čtyři dlouhé roky jsem si vyšlapávala svojí cestičku k Bohu ...
A jsem ráda, že jsem si ji mohla "vyšlapávat" v klidu.

Teď uteklo dvacet let našeho manželství, procházíme těžkostmi a starostmi jako každý jiný. Ani nám se nevyhýbají problémy, i my se na sebe někdy mračíme a řekneme si věci, které toho druhého zabolí. Nejvíce se asi dohadujeme o výchově našich třech dětí. Ale .... My máme v našem manželství Boha, On nás doprovází, pomáhá nám, dost možná občas nad námi kroutí hlavou nebo se pousměje, cože jsme to zase vymysleli :))). Stojí ale při nás a my se snažíme k Němu přivádět i naše děti. Jak to dokážeme, ukáže až čas. Ale jaké máme manželství, můžeme vidět už teď. Jsem se svým mužem šťastná, je mi s ním moc hezky, vážím si ho a mám ho moc ráda.


 Před pár dny jsme spolu podnikli dvoudenní výlet do Paříže, taková oslava našeho výročí. Byli jsme po dlouhých devatenácti letech spolu někde sami, bez našich dětí. A řeknu vám - bylo to skvělý! :) Taková druhá svatební cesta! Myslím, že z těchto dvou dnů budeme ještě dlouho čerpat. Když jsme se totiž hned druhý večer po návratu malinko poškorpili, vzpomněli jsme si, jak nám bylo v Paříži spolu krásně, a museli jsme se tomu dohadování nakonec zasmát.

Miluju svého muže i po dvaceti letech a budu se snažit udělat všechno pro to, aby to tak bylo  až do smrti (..... a tak jsme začali zámečkem na pařížském mostě - klíčky jsme si totiž odvezli z Paříže do Prahy, tak tam asi "spolu" budeme viset navždycky :))).

Pavla