pátek 29. ledna 2010

Přísloví 17:14



Tak co vás napadne? :-))

Pavla

pátek 15. ledna 2010

... ne má vůle, ale tvá!

Před několika lety jsem četla knížku, ke které jsem se minulý týden znovu vrátila. Jmenuje se "Naia se smí narodit" a je to skutečný příběh.





Jedná o problému, o kterém by si možná hodně křesťanů myslelo, že by měli jasno hned, že by vůbec nebyl sebemenší důvod "přemýšlet". Taky si to o sobě myslím .... Ale - když je člověk přímo účasten určité tragické situaci - nedokáže nikdy dopředu říct, jak by se zachoval, jak by přemýšlel.

Věřím tomu od určité chvíle - a to od té, kdy jsem se o víkendech starala o Honzovu umírající mamku. Bylo to tak hrozně náročné - jak fyzicky, tak psychicky. Vidět člověk umírat, vědět, že má asi bolesti, které nepřizná, rozmlouvat s ním o smrti a o pohřbu, o jeho strachu ... Vzpomínám si na chvíli, kdy už se pomalu blížil babiččin konec, ona byla chvílema už někde "jinde", chvílema přítomna, já už několik hodin seděla u její postele a věděla jsem, že jinak pomoci nedokážu a nemůžu. V tuhle chvíli jsem si uvědomila, jak jsem šmahem odsuzovala lidi, kteří pomýšlejí na eutanazii. Samozřejmě, vím, že je to hřích, vím, že Bůh něco takového zakázal, ale najednou jsem cítila, že lidem, kteří v Boha nevěří a starají se o umírajícího člověka, rozumím. Ta bezmoc a beznaděj je deptající. Jistě - můj postoj k eutanazii se vůbec nezměnil, ale změnil se můj postoj k lidem, kteří o ní přemýšlejí....

A stejně tak se změnil můj postoj k lidem, kteří zažívají něco podobného, jako hlavní hrdinové mé knížky. Co s vámi udělá věta: "Lékař manželům oznámil, že jejich nenarozené miminko má díru v srdci a zároveň vyjádřil obavu, že trpí Downovým syndromem"? Co by to se mnou udělalo, když se mě to netýká přímo, když to jenom čtu nebo o tom slyším? Přece je to jasné - čekají postižené miminko, to se jim narodí, oni se o něj postarají ... Přesně tak, jak Bůh chce....

Jenže pak se dostanete čtením knížky tomu mladému páru "pod kůži". Prožíváte s nimi obrovský šok, jejich deprese, zlobu, strach a hlavně - váhání. Jistě - oba jsou křesťané, oba vědí, že zabít člověka je hřích. Jenže ten jejich malý "člověk" je těžce postižený, možná bude po narození hodně trpět, bude nespočetněkrát operován, bude mít bolesti, bude zažívat posměch a trápení ....

Pro nás, kteří jsme takovou situaci nezažili, jasný doklad jejich slabé víry ... Nebo že by ne? Já myslím, že ne. Myslím, že většině z nás, křesťanů, by se takové věci honily hlavou. A já ty manžele obdivuji, že byli ochotni o tom svém váhání a tápání napsat knihu. Že to dokázali přiznat, že i jim, věřícím lidem, se takové myšlenky honí hlavou.


Nejhorší pro ten manželský pár byl nátlak rodiny a okolí. Silně věřící rodiče Grega byli zásadně proti interrupci a používali opravdu tíživý tlak na svědomí manželů. Zbytek rodiny byl zase zásadně pro interrupci a vykreslovali manželům, jaký tragický život a utrpení čeká jejich děťátko a nakonec i je. Nic příjemného ani z jedné strany. Ale rozhodnout se museli oni. A šli na to správně - mnohem víc začali studovat Bibli, navštěvovali rodiny se stejně postiženými dětmi, posilovali zároveň vztah i mezi sebou.


Jednoho dne se dostali při studiu Bible k veršům, kdy se Ježíš modlí v zahradě před svou smrtí. V jednom z veršů nalezl Greg úlevu - Ježíš taky přece prosil Boha, aby od něj odebral ten těžký kalich. Vždyť i on - Bůh -měl strach a chtěl z toho všeho utéci. Je tedy něco špatného chtít z tak těžkého břemene, jako je těžce nemocné dítě, utéct?

Ale Tierney manželovi verš dočetla .... "Ať však se nestane má vůle, ale Tvá!" (Marek 14:36). Ježíš pokorně přijal svůj úděl a na základě tohoto verše přijali svůj úděl i Greg s Tierney.

Často jim znělo hlavou - "ne má vůle, ale Tvá!", a to je posilovalo.


A nakonec ještě pár úryvků, které i nám mohou být nápomocny, když si nebudeme vědět rady, když se budeme rozhodovat v maličkostech nebo v neskutečně těžkých věcech:

"... oba měli v hlavě stejnou myšlenku: Budeme mít tohle dítě. Tohle vysoce rizikové dítě, ne takové, jaké jsme čekali, ne takové, jaké jsme sami chtěli, ale přesto milované dítě. Naše dítě. Nazvali to krokem víry...."

Tierny řekla: "Kdybych musela jít na potrat, nějak bych se s tím asi vyrovnala, ale rozhodnout se pro ukončení těhotenství jen ze strachu, že bych to v budoucnosti nezvládala, s tím bych, myslím, nemohla žít. Nebo my oba. Proč bych nedovolila Bohu, aby to těhotenství řídil podle svých záměrů? A jestli má mé dítě zemřít při operaci srdce, tak zemře při operaci srdce. Můj táta ať si klidně říká - Tierney, proč bys tím vším měla procházet a proč by vaše dítě mělo snášet tolik bolesti? - MUSÍM VĚŘÍT!"


I my musíme věřit a musíme nechat Boha, aby náš život šel podle jeho záměrů. Ale zároveň si musíme uvědomit, že když nezažijeme určitou zkoušku nebo situaci, nemůžeme druhého odsuzovat nebo pomýšlet na jeho slabou víru. Dost možná bychom se totiž divili, jak "silná" by v takové situaci byla naše víra ...

Mějte se krásně,

Pavla

čtvrtek 14. ledna 2010

Jsem služebnicí

Tento článek je převzat z blogu "Living By Faith" od Lauren, která souhlasila s jeho použitím. Když kliknete na následující obrázek, zobrazí se vám její stránky:




Jsem služebnicí
Divili jste se někdy, proč se necítíte schopně? Já ano. Mnohokrát. Tolikrát. Tak toužím sloužit Pánu, ale jsou chvíle, kdy se cítím, jako bych naprosto selhala. Věci se nedějí - dělám všechno špatně. Nejde to dohromady. Divím se proč??? Proč se to děje?!

Možná, protože nerozumím své roli. Jsem služebník - On je Pán. Já jsem hlína - On je hrnčíř. Nemohu dělat nic bez něj. Jako služebnice musím čekat na instrukce od Boha, jak Mu sloužit. Jako když mám něco, co vím, že musím udělat, ale nemám prostředky na splnění úkolu. Každý sluha v domácnosti ví, že má být jídlo na stole 3krát denně. Ale pokud mu pán nedá peníze, aby mohl nakoupit potraviny, pak nemůže splnit úkol. Nemá vlastní zdroje. On je zcela závislý na svém pánovi - dokonce i být sluhou.

A stejně je to v našem vztahu s Bohem. Jsem zcela závislá na Bohu, který mi dává schopnost mu sloužit. Nemohu být efektivní jen sama o sobě. Nemohu úspěšně vést dívčí biblické studium bez příspěvku od Pána. On mi musí dát moudrost, trpělivost, milost, porozumění, soucit, lásku a výdrž, abych mu věrně sloužila.

A hádejte co. On to dělá. Pokud budeme čekat na Pána, naplní nás vším, co potřebujeme, abychom Mu sloužili po všechny dny našich životů. Jediná věc, kterou vyžaduje z naší strany je vědění, že jsme slabí, nedostateční a zcela závislí na Kristu. Jen se dívejme k Němu ...On přijde.


Jako služebníci k svým pánům vzhlížejí, jako služebnice vzhlíží ke své paní, tak my k Hospodinu, našemu Bohu, vzhlížíme: Kéž už se nad námi smiluje! Žalm 123:2

Lauren

sobota 9. ledna 2010

Předsevzetí

Doufám Pavlo, že ti nebude vadit, když se tu opět rozepíšu já :-)) Ale zrovna jsem psala na svém blogu o svých plánech pro tento rok a jako jeden bod jsem uvedla, že chci častěji aktualizovat blog. Zjistila jsem totiž, že jsem loni měla míň příspěvků než rok před tím a tuto sestupnou tendenci hodlám v tomto roce zastavit :-) A zároveň se o to postarám i tady, tedy pokud mi Bůh pomůže s inspirací, co vlastně psát :-)

Vlastně hned tři body ze šesti v mém seznamu se týkají Boha. Rozhodně chci mít víc času na Boha. Loňský rok to bylo jako na horské dráze. Takže letos hodlám vše podřídit Bohu. To On je na prvním místě, ne já. Chci víc číst Bibli, chci víc studovat, chci se víc modlit. Chci víc psát o Bohu a chci o něm říct hodně lidem. Tak doufám, že se vám tu líbí a naše články rádi / rády čtete, protože jich bude víc, aspoň to mám v plánu a s Boží pomocí to určitě půjde :-) A třetí bod je zatím tajný, přece jenom je to zatím sen, ale myslím, že se v letošním roce odhodlám a pustím se do jeho plnění. A nebojte, dozvíte se o něm včas :-)))


A jaká předsevzetí máte vy?
Ať už jsou jakákoliv, mějte jedno na mysli:

"Nuže - ať už jíte nebo pijete, ať už děláte cokoli, všechno to dělejte k Boží slávě."
1.Korintským 10:31


Monika

středa 6. ledna 2010

Prostě nemám čas...

Poslední dny jsou v mém případě ve znamení stresu, spousty práce a únavy. V práci řešíme roční uzávěrku, jedna kolegyně je už delší dobu na neschopence a mě se ráno ale vůbec nechce vstávat. Nevím, jestli je to ročním obdobím nebo mám tak špatný spánek, že si neodpočinu...ale každopádně poslední dny jsou pro mě dost vysilující. Moc mě mrzí, kolik věcí nestíhám, kolik přátel zanedbávám, jak velkou prodlevu s blogováním mám a jak už jsem dlouho nešáhla na výrobu přáníček.....ale nejvíc mě mrzí, že zanedbávám Boha.

Ráno ještě skoro v polospánku s Honzou čteme knihu 1.Samuela a já u toho nepatřičně zívám. V práci se k nějaké vzpomínce na Boha ani nedostanu. Při obědě si jen rychle vzpomenu a zašeptám modlitbu. Večer jsem tak unavená, že místo čtení před spaním rovnou usnu. A přitom .........

"Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout." Matouš 11:28

Tak kdepak asi dělám chybu. Honím se, abych stihla vše, co chci a přitom nestíhám nic. Myslím si, že mám svou hlavu a vše bude podle mě, ale Bůh mi ukazuje, že tudy cesta nevede. Akorát se pachtím a večer únavou padám. Neříkám tím, že bych se měla vykašlat na práci a zůstat doma. Nic nedělat, odpočinout si a začít nanovo. Ale Bůh mi sám radí, že se mám obracet na něj. Že to On mi může pomoci a pokud bude chtít, určitě to udělá. Jen se na něj musím obrátit a to ve svém uspěchaném rozvrhu nestíhám. Musím se naučit, udělat si chvilku jen pro něj. Zastavit se v uspěchaném dni, srovnat dech, vyčistit si hlavu od čísel a účtů a mluvit k Němu. Prosit ho, děkovat mu, mluvit s Ním. Je toho tolik co říct....takže mě omluvte, musím končit, mám zrovna důležitý rozhovor.