Všichni to děláme, mnohdy nevědomky. Proto je to tak nebezpečné a člověk by si na to měl dát pozor. Náš stát není zrovna moc křesťanský a když vidím, co se děje třeba v politice, kde jsou lidé reprezentující naši zemi, je mi smutno. Právě lidé kolem nás, ti které denně vidíme ať už přátele, kolegy osobně nebo známé osobnosti třeba v televizi, tak ti všichni nás ovlivňují. A pak si každý udělejme obrázek, jací jsme.
Když budu konkrétní. Můj velikánský problém je moje pusa. A bojuji s pokušením každý den. Je fajn mít v práci prima kolegy, popovídat si s nimi, zasmát se úsměvným historkám. Ale pak stačí jeden dva rýpalové, kteří začnou s pomluvami nebo ošklivými řečmi a já se najednou octnu uprostřed diskuze, která se mi nelíbí. A co teď? Je těžké nepřitakat, když s tím třeba souhlasíte, ale zároveň při tom víte, že je to špatné. A neříkat nic - jak se říká "mlčení je souhlas". A tak je pro mě každý den novou výzvou, abych to překonala a svůj jazyk ukočírovala. Někdy se daří, někdy ne. Myslím ale, že hlavní je, vědět o tom. Vědět, že je to hřích a snažit se s tím něco dělat.
Pokušení je všude kolem nás a my ho musíme znát, abychom věděli, že se mu máme bránit. A Bible nám takové informace poskytuje. Říká nám, co se Bohu nelíbí, co ho rozčiluje. Proto čtěme Bibli a hledejme rady, ony tam opravdu jsou! A pokud se chceme nechat ovlivňovat, pak hledejme ty správné lidi, kteří na nás budou mít správný vliv. Takové lidi, kteří znají Bibli a žijí podle ní. Jsem moc ráda, že takové lidi znám a mohu se s nimi často vídat - a třeba se i nechávat jimi ovlivňovat :-)))
Zase jeden příklad ze života: Nedávno jsem s klukama vyrazila do kina, ženu si to k pultu, abych si koupila kafíčko. U pultu se ochomítají dvě děti a jejich táta. Přijdu blíž a ptám se, jestli jsou na řadě. "Ne, ještě vybíráme". A tak si objednávám kafe. Najednou se přiřítí dlouhovlasá blondýnka mýho věku, sukýnku kraťoučkou, tričko ještě kratší, podpatky až do nebe a hrubým hlasem spustí na děti: "Vy jste tak pitomý, to se každým necháte předběhnout, fakt jste nemožný, takhle tady budeme stát ještě na podzim, neskutečný.....". Otočila jsem se. Paní sršely z očí blesky a mít revolver, tak z fleku střílí. A tak jsem se usmála a říkám: "Moc se omlouvám, ale ptala jsem se a pán mi řekl, že ještě vybírají. Tak se nezlobte". Paní jenom zakoktala: "Ne, to nevadí..."... Počkala jsem na svoje kafe, vzala ho do ruky a když jsem odcházela, ještě jednou jsem se na ní usmála a řekla: "Ještě jednou se moc omlouvám, nashledanou". Paní spadla čelist, usmála se a řekla: "Ne, ne, to je v pořádku, nic se nestalo, nashledanou". Ona se usmála!!! Revolver vyměnila za úsměv.....
