Rozhodnutí

Zase jsem jednou brouzdala internetem a objevila jsem rozhovor, který mně opravdu zaujal. A pak, že se na internetu nedá nic kloudného najít :-D

Zpovídali tam krásnou, mladou a úspěšnou dívku, která získala práci snů u společnosti se spodním prádlem - Victoria´s Secret. Stala se firemním "andílkem", jak byly pojmenovány modelky a předváděla spodní prádlo, chodila na společenské akce a ................ začala mít pocit, že to není správné. Nejprve si říkala, že to prostě k té práci patří, ale čím déle to dělala, tím víc cítila, že je to špatné. A pak jí Bůh otevřel oči a ona pochopila velice důležitou věc - že její tělo je chrám, který Bůh stvořil pro to, aby ho uctívalo. Že její tělo ve spodním prádle by měl vidět jen její manžel a že být sex symbolem pro ostatní muže je něco, co chce ve svém životě naprosto změnit.

Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě; byli jste draze vykoupeni! Proto svým tělem vzdávejte čest Bohu. 1.Kor.6:19-20

Copak nevíte, že jste Boží chrám? Vždyť ve vás přebývá Boží Duch! Kdokoli ničí Boží chrám, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý, a to jste vy. 1.Kor.3:16-17

Najít pravdu v Bibli je jedna věc, ale změnit svůj život podle toho, co po nás Bůh žádá je druhá. Myslím, že všichni víme, co je dobré a co špatné. A kolikrát si sami sobě ospravedlňujeme ty drobnosti, které nejsou zrovna ke chválení. Nemusí se jednat o těžký hřích. Já sama za sebe můžu říct, že mám problém s leností, když se má uklízet. Neumím si uspořádat čas, abych měla víc času na Boha. A určitě bych tu mohla vyjmenovat mnohem víc věcí (ale to už bych se asi styděla, jak špatné to se mnou je)  :-D A vidíte, umím své problémy pojmenovat, vím o nich, ale kolikrát se stane, že s tím nic neudělám.

Tato dívka však svůj život od základu změnila! Rozhodla se, že už nikdy nebude pózovat pro pánský časopis. Rozhodla se, že ji ve spodním prádle uvidí jedině její manžel a nikdo jiný. Rozhodla se skončit s touhou stát se sexsymbolem a místo toho být správným Božím příkladem. Pochopila, že vše čím prošla, mělo svůj smysl. Může totiž svědčit o tom, jak ji Bůh změnil. Může být dobrým příkladem pro ty slečny, které si teďka prohlíží módní časopisy a touží po slávě modelky. Může být příkladem toho, že i krásná dívka, které svět leží u nohou, dělá těžká rozhodnutí, které ostatní lidé kolem nemusí chápat. Určitě ji všichni z branže neklepali po ramenou a negratulovali k tak úžasnému rozhodnutí. Ale stalo se! Ona to udělala a stejně tak to můžeme udělat i my.

Nenechme se semlít okolním světem, který nás tlačí do věcí, které se nám nezdají. I když je to moderní, úžasné a já nevím co ještě, nemusí to nutně znamenat, že to Bůh schvaluje. A když si budeme říkat, to je ale těžké, vzepřít se...tak si třeba vzpomeňte na tuto dívku, která to dokázala. Je to dívka z dnešní doby, ze světa, ve kterém také žijeme. Není to pohádka, není to vzpomínka na minulost....ne, je to současnost a možná proto nám to může pomoci.

Ta dívka se jmenuje Kylie Bisutti a pokud chcete o ni vědět víc, zde jsou její oficiální stránky:

Kylie Bisutti

KRÁSA POMÍJÍ

Povinností nás - žen - je, abychom navždy zůstaly mladé a krásné. Do toho nás tlačí dnešní doba. Máte větší nos? Šup s vámi na plastickou operaci. Máte silnější stehna? Jak s tím můžete žít - šťastné budete pouze pokud podstoupíte liposukci. Máte řídké vlasy? Vám radost do života stoprocentně vnese napletení vlasů umělých.

Hladká pleť, zářivě bílé zuby, štíhlý pas, řádně vyvinutý dekolt, gelové nehty, prodloužené vlasy - tohle všechno vás učiní šťastnými. Potom už vás čeká jen radostná budoucnost, dokonalý manžel, dokonalé děti, dokonalý život ... Bez toho všeho ale máte smůlu ...

Zvláštní je, jak takové postoje dokáží ovlivnit naše mozky. Vidím to na svých dětech. Jedna z mých dcer se stala ve škole terčem šikany. Podle jejích spolužaček nebyla vzhledově dokonalá. A došlo to tak daleko, že 

radši přestoupila na jinou školu, aby měla pokoj od takových hloupých názorů. Velkým problémem je, že si od té doby ale nevěří. Nádherně zpívá, ale přesto má pocit, že to za nic nestojí, vyloupla se z ní moc hezká holka, ale i tak jí je stoprocentně jasné, že to všichni říkají jen proto, aby ji uchlácholili ...

Říkám si ale - k čemu dokonalost? Proč musím mít v pase maximálně 60 centimetrů? Proč musí můj obličej zdobit drobný nosík? Jsem pak lepší člověk? Budou mě potom mít lidi radši? Bude mě mít radši Bůh?

Nedávno jsem pročítala noviny a padla mi do oka  fotka bývalé filmové hvězdy. Ta byla tak krásná, když byla mladá! Mohlo by se říct - dokonalá. Krásné vlasy, bílé zuby, vosí pas ... Přesně to, co žádá dnešní doba. Jenže i tahle kráska zestárla. Najednou je to stará, sešlá, nijak půvabná paní ... Ani se člověku nechce věřit, že je to jedna a táž žena. Že je v těch fotkách rozdíl jen nějakých padesát let ... A utekly určitě tak rychle! A i nám všem roky utíkají stejně rychle ...

Naše babičky byly taky jednou mladé pěkné holky, taky určitě měly pocit, že to tak zůstane navždycky. A staly se z nich vrásčité, přihnuté, unavené staré paní. I z nás se stanou ... 

Bůh nám v Příslovích 31:30 říká: Klamný je půvab a krása pomíjí, žena, jež Hospodina ctí, si chválu zaslouží.

Je dobré si to připomínat. Protože pak můžeme být šťastné i s větším nosem, nohama do "x" nebo odstátýma ušima. Nenechme si něco vnucovat okolním světem a poslouchejme Boha, On je moudrý, to On ví, co je pro nás nejdůležitější a nejlepší.

Krásný den,

Pavla

CO JE LEPŠÍ? Kazatel 7:2

Lepší je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování ...

Tyhle verše z Bible jsem během posledních čtrnácti dnů naplnila vrchovatě ... Nejdřív svatba, potom pohřeb ...

Dvakrát jsem za posledních čtrnáct dnů byla svědkem - nejprve na svatbě, pak jsem se stala svědkem při opouštění tohohle světa ...

Nezastírám, že mi na svatbě bylo líp. Moc jsem se tam těšila, užila jsem si ji, pobavila jsem se, byla jsem s lidma, které mám ráda ...

Dneska jsme měli pohřeb naší babičky. V noci jsem nemohla spát, byla jsem nervózní, bolelo mě břicho a těšila jsem se, až to bude za mnou ...

Jenže .....

Jenže ten verš má pokračování - neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci.

Pravda je, že o tom, že taky jednou umřu, jsem na svatbě opravdu nepřemýšlela. Tam mi to nepřišlo na mysl ani na chvilku. Ale na pohřbu je to jinak. Myslím, že každý, kdo tam dnes seděl a díval se na babiččinu rakev, tak si musel uvědomit svoji smrtelnost, to, že tady taky jednou nebude ... Proto to Šalomoun napsal, ne proto, že by bylo špatné se bavit a mít radost, ale prostě proto, že na pohřbech máme čas přemýšlet a třeba nás to k něčemu může přivést.

Já jsem si to pravé "uvědomování" užila, když jsem seděla u babiččiny postele v nemocnici, kdy umírala. To byly hodiny a hodiny ticha, času na přemýšlení habaděj. Tam jsem dokonale viděla to smiřování a usmiřování, tam jsem viděla tu změnu, kdy člověk, který dřív o Bohu moc nemluvil, najednou celou svoji mysl Bohem naplnil. Babička už vlastně o ničem jiném nemluvila - než o Bohu, o umírání, o nebi, o setkání a o naději.

Moc toužila umřít, chtěla, abychom se spolu pomodlily, potom sama prosila Boha o odpuštění, a když se Bohu omluvila za všechno špatné, co kdy udělala, bylo vidět na její tváři, jak se jí ulevilo. Najednou byla její tvář jiná, úplně uvolněná. Když jsem tohle vyprávěla svým dětem, bylo znát, jak to na ně moc zapůsobilo.

Když babička zemřela a já jsem přivolala sestru, podívala se na babičku a řekla: "Je vidět, že byla smířená a usmířená. Proto je taková hezká a milá ...". Stává se jí prý, když jde obstarat člověka, který právě zemřel, a který byl zlý a protivný, a který vůbec nebyl vyrovnaný s tím, že umírá a nadával do poslední chvilky, tak že obličej takového mrtvého člověka až děsí. Vždycky je prý patrné na první pohled, jestli se člověk smířil a usmířil. Smířená se smrtí byla babička stoprocentně, protože už po ní moc toužila a prosila o ni. A usmířená? Myslím, že byla s Bohem usmířená, i když to rozhodnutí musíme nechat na Něm.

Všichni jednou zemřeme, i my, i když se nám tomu špatně věří ... Usmiřujme se s Bohem celý život, prosme za odpuštění a buďme vděčni za každou chvilku, kterou můžeme strávit v domě smutku - tady naše myšlenky opravdu nic neruší, tady můžeme upevnit svou víru, náš vztah s Bohem, tady si uvědomíme, kam směřujeme ...

Krásný den,

Pavla

NOVÝ ZAČÁTEK

Nedávno jsme prožili velkou radost. Naše čtrnáctiletá dcera se rozhodla, že se nechá pokřtít. Poslední rok o tom už hodně uvažovala a často o křtu mluvila. Krok po kroku se k tomuto důležitému rozhodnutí blížila ...

Naše děti nebyly křtěné jako miminka. Držíme se veršů z Bible, kde je psáno, že křtu má předcházet víra (Marek 16:16 - "Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen, kdo však neuvěří, bude odsouzen"), a také verše z Matouše 19:14, kdy Ježíš říká: "Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně, neboť takovým patří království nebeské". Věřím, že víra je pro křest nepostradatelná. Pokud by tomu tak nebylo, mohla bych třeba svého nevěřícího příbuzného násilím strčit pod vodu a pokřtít ho bez jeho rozhodnutí a souhlasu. A Ježíš sám o dětech říká, že JIM patří království nebeské. A proto jsme naše děti křtít nenechali. Od malička je samozřejmě vedeme k víře, učíme je, studujeme s nimi Bibli, ale to rozhodnutí musí přijít od nich. Nikdy jsme na ně netlačili, možná i proto, že já i můj manžel jsme si k víře došli sami, sami jsme se pro Boha rozhodli, a tak to rozhodnutí - přijmout Ježíše Krista za našeho Pána - vzešlo opravdu z nás.

Proto si tolik přejeme, aby i naše děti tohle rozhodnutí ve svém životě udělaly. A tak křest naší Janinky byl pro nás opravdovou radostí a nádherným dnem. A moc toužíme po tom, aby se jednou k tomuto nejdůležitějšímu kroku v životě rozhodla i naše starší dcera a taky náš "benjamínek".

Bez víry, křtu a snahy dělat správné věci máme cestu k Bohu totiž uzavřenou.

Krásný den,

Pavla

Věřme srdci

S manželem rádi sledujeme americký pořad "Kdo přežije". V každé sérii je skupina lidí, kteří soutěží na nějakém hodně zajímavém - opuštěném - místě (Cookovy ostrovy, Fidži, Čína, Mikronésie) o to, kdo zůstane ve hře nejdýl.  Jde o strategii, protože ne vždy se vyplatí být nejsilnější, nejchytřejší člověk ve skupině. Nechci vás trápit s pravidly hry, protože je toho tolik a jak se znám, neumím to vysvětlit stručně :-D

Ale předchozí série v Číně mě zaujala hned na samotném začátku, když se jednotliví soutěžící představovali. Byla tam paní jménem Leslie, která pracovala v jakémsi křesťanském rádiu a považovala se za běžnou věřící. Hned po příjezdu do oblasti Číny, kde se soutěžilo, byli všichni pozváni do chrámu, kde se konal obřad uvítání. Mniši tam soutěžícím ukazovali, jak se mají klanět a co mají dělat, když na ně přijde řada. A tak se tam všichni klaněli před zlatými soškami bůžků a čeho všeho až na tuto Leslie, která vyběhla ven dříve, než na ni přišla řada.  Byl na ni vidět ten velký vnitřní zápas, který ve své hlavě a ve svém srdci vedla.

A proč? Sama to pak vysvětlovala. Ač jí všichni přesvědčovali, že tento "obřad" je čistě pro uvítání lidí, pro ni to představovalo něco naprosto jiného. Viděla totiž ty jejich sošky bohů, které stáli na vyvýšených místech. Byly pokryté zlatem a vyvišované a ctěné. Lidé si klekali a klaněli se jim. Ale Bůh nám říká, že toto vše se může také nazývat modlářstvím. Nikomu jinému než Bohu bychom se klanět neměli.

Ať ta slavnost byla jakákoliv, věřím, že naše srdce nám samo řekne, jestli je vše v pořádku nebo nikoliv. A tak, když měla Leslie veliké pochybnosti a její srdce ji zrazovalo od takového konání, myslím si, že udělala správně, že se toho nezůčastnila. Možná si i myslela, že riskuje vyřazení ze soutěže, ale i přesto se v tu chvíli vzdala naděje na výhru milionu dolarů. A tak si říkám, zda i my bychom jednali stejně. Kolikrát se setkáváme v běžném životě s podobnou situací, kdy nás někdo svádí k něčemu, co je v dnešním světě bráno za normální, ale podle Boha je to nepřípustné. Umíme si ujasnit, co je dobré a co už ne? Umíme se vzdát možných výhod či materiálních věcí jen proto, abychom nespadli do propasti hříchu? Posloucháme své srdce?

Slýchám argument, že jsou na světě určitě místa, kam žádný věřící nepřišel a nemohl tedy kázat evangelium. Jak je to pak s těmito lidmi, kteří tam žijí, u konečného soudu? Ale Bůh nám každému dal do srdce poznání dobrého a zlého a tak pokud si nejsme jisti, jak to Bůh myslel, zkusme zkoumat svá srdce, protože to nám napoví, jestli děláme dobře nebo ne. Leslie sice hru nevyhrála, ale zato šla domu obohacená o zkušenosti a hlavně s čistým svědomím, že nepodlehla svodům.

VĚZENÍ

Nedávno jsem četla článek, který mě opravdu zaujal. Je to dopis ukrajinské expremiérky Julie Tymošenkové, která je ve vězení a je odsouzená na sedm let. Na rovinu přiznávám, netuším, jestli opravdu něco provedla nebo je zcela bezúhonná, ale i přesto se mi její dopis z vězení moc líbil.

Týkal se totiž její víry v Boha.

Dopis začíná těmito slovy: "Říká se, že v zákopu není nikdo ateista. Po svém zinscenovaném procesu a čtyřech a půl měsících strávených na cele jsem zjistila, že ateistou není nikdo ani ve vězení".

Věřím tomu, že být ve vězení musí být pro člověka kruté. Pro člověka, který není recidivistou a není tam tedy jako doma ... Občas si říkám, že stačí na silnici trochu nepozornosti a klidně se kdokoli z nás může dostat do vězení. A nemusíme vraždit, korumpovat, krást ... Vůbec si to nedovedu představit.

V neděli jsem na dětské biblické hodině tenhle článek použila a společně jsme ho rozebírali. Když si děti měly představit, že by se do vězení dostali třeba neprávem nebo opravdu ne ze špatného úmyslu, a potom by na cele byli sami, věděli by, že se dalších sedm let nedostanou na sluníčko, naopak jim ve dne v noci svítí světlem přímo do obličeje a k tomu je nepřetržitě nahrává kamera ... Nemohli by se vidět se svoji rodinou, neměli by si s kým popovídat ...

Myslím, že v takové situaci je úplně přirozené, že se člověk upne k Bohu, začne vyhledávat Jeho "společnost".

I v článku je to podobně popsáno, totiž - že když je člověk ve vězení a trpí a je sám : "..... stává se modlitba jediným intimním, důvěrným, konejšivým rozhovorem, který člověk může mít. Uvědomíte si, že Bůh je vašim jediným přítelem a jedinou dostupnou rodinou ..... neexistuje nikdo jiný, komu byste se mohli svěřit se svými obavami a nadějemi".

Najednou můžeme mít pocit, že téhle ženě až závidíme... Ptala jsem se dětí, proč si myslí, že my tolik necítíme Boží přítomnost, proč ho tak málo bereme za nejlepšího přítele. Odpověď byla jasná - máme kolem sebe plno lidí, kteří nás mají rádi, a taky si žijeme v dostatku, nám nic nechybí. Pak se na Boha jednoduše zapomene ... Potom ho prostě nepotřebujeme ...

Občas se mi stává, že mám pocit, že mi můj manžel málo naslouchá, že si se mnou nepovídá tolik, jak bych chtěla, mám pocit, že v tu chvíli si nejsme moc blízcí. Vždycky, když se takhle lituju, mi přijde na mysl: "A jak se cítí Bůh? Vždyť ty si s ním taky povídáš tak málo, taky je ti "cizí". Tak se teď nediv, aspoň vidíš, jaké to je". Také mě občas přepadne touha zlepšit svůj vztah k Bohu, chci se víc modlit, chci víc studovat Bibli, chci, abych si s Bohem opravdu byla blíž. Ale jak dlouho mi ta touha vydrží? Přijdou první starosti, první zaneprázdnění, a kde jsou moje předsevzetí, kde je moje snaha?

Julija Tymošenková ještě napsala: "V temnotě cely čerpám sílu a naději z faktu, že Bůh se mi tu zdá být nějakým způsobem velmi nablízku. Vždyť kde jinde by mohl Kristus přebývat než u těch, kdo trpí a jsou utiskováni?"

Já věřím, že Kristus je s námi pořád, i tehdy, když netrpíme, když je nám naopak moc fajn, jsme zdraví, šťastní, je nám krásně. Nebo i tehdy, když je nám tak akorát. Je s námi pořád. Jenom v těch chvílích bolesti, nemoci, trápení a útisku si to mnohem víc uvědomujeme, tehdy jsme vděční za Boží blízkost, za to, že nás dokáže utěšit, že nás má rád.

Tehdy si nejvíc vážíme jeho přátelství.

Měli bychom mít na mysli, že nikdo z lidí nás nedokáže milovat tolik jako Bůh. Ani naši manželé, naše děti, ani naše maminka s tatínkem. Bůh s námi bude vždycky a vždycky nás bude mít rád. On je totiž Láska.

Mějte se krásně

Pavla

Krásné Vánoce!